Každý je na někoho nebo na něco naštvaný, každý má někdy někoho divně rád. Každému se někdy stýská, o něčem pochybuje a někde se cítí jako doma. O tom, co si myslíme a cítíme, často s někým mluvíme. Málokdo ale tyto každodenní pocity dokáže formulovat tak, jako se to daří Bonusovi na desce Náměstí míru.

Bonus alias Bourek alias Martin Tvrdý alias Martin Hůla. Přestožeje Bonus solitér a všechny záležitosti okolo vydání si zařizuje sám, jeho Náměstí míru se po pár dnech stalo nejstahovaněším českým albem na i-Tunes.

Nápady na Náměstí míru si Bonus nahrával ráno před prací, vydal je malý label Starcastic a kromě jeho koncertní kapely (kytara - basa - samply) se na ní mihlo jen pár kamarádů, například David Volenec z Prince of Tennis nebo Johana Švarcová z Kazet.

Bonusova deska je hmatatelně osobní. Nejde přitom jen o hostující muzikanty na stejné vlně a generační texty, jde hlavně o atmosféru. Náměstí míru zní jako soundtrack k oblíbenému klubu, ke každodenní cestě na stanici autobusu anebo taky k pochybnostem, které jsme už dávno přijali za samozřejmé, protože se nám zdálo, že to tak asi musí být. "Ta deska je o neutuchající vášni s otevřenejma očima - náměstí míru je duševní stav, zen ulice," říká Bonus.

[soundcloud url="http://api.soundcloud.com/playlists/1253043" height="200"]

Kdo zná Bonuse ze Sporta, Ememwoodoopoka nebo předchozí desky Konec civilizace, nebude pro něj poetika Náměstí míru nic nového. Ve srovnání s Koncem civilizace je ale Bonusův život po třicítce směrem k posluchačům přístupnější a jednoduše se s ním ztotožníte; Bonus nebojuje za jednosměrnou pravdu, spíš nahlas pojmenovává.  

I když nepatříte k žádné scéně, neslíbili jste narozeninovej koncert v Trenčíně, nechystáte na pátek revoluci a nezvyšujete si prokliky na YouTube profilu, mohly by vám být Bonusovy postřehy a způsob, jakým o nich mluví, blízké.

Video: Bonus - Okovy